Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
KEN MODE jsou šílenci. Jejich poslední koncert na Sedmičce byl rozhodně jeden z nejintenzivnějších v minulém roce. Jejich zvuk je ještě skřípavější než CODE ORANGE, Jesse Matthewson má štěkavější a nasranější projev než sousedovic pitbul po dvoudenní hladovce a syrovost je nejdál ze všech rockových vazelín, které jsem kdy slyšel. Možná to bude tím, že KEN MODE nejsou jen tak obyčejný noise rock. Přesahy do toho nejšpinavějšího hardcoreu, případně sludge metalu jsou více než citelné. Hardcoreová témata otevírají vlastně i texty, avšak s nadhledem sobě vlastním.
Nové album je snad až na úvodní skladbu trochu otevřenější a rockovější. Trochu míň se vazbí a bahní a víc se hobluje. I tak je zvuk na mnohých místech rezavější než hřebík z rakve vaší praprabáby, leckdy mě chřestivost a nestálost basového běsnění připomíná mé oblíbené domácí baskytarové tornádo DEVEROVA CHYBA. Nejen tím jsou ale současní KEN MODE živi. Ve skladbě „The Owl…“ například objevíte i violové intermezzo. Ten zvuk a některé domalovánky mě baví takovým příjemně povědomým stylem. Když si člověk zjistí, kdo za deskou stojí, dojde mu proč. Šedou eminencí desky „Succes“ je totiž Steve Albini.
Pro mě nejšpinavější rock’n’rollová deska minulého roku a také jedna z nejlepších. Jestli zas někdy přijedou do naší republiky, rozhodně neseďte na zadku a jděte se na to peklo podívat.
8,5 / 10
Null (2022)
Loved (2018)
Success (2015)
Entrench (2013)
Venerable (2011)
Mennonite (2008)
Reprisal (2006)
Mongrel (2003)
Mongrel Tour (EP) (2002)
Internet (EP) (2000)
Awaken (2000)
Bran Neck & The Oral Goat (1999)
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
